Eugen Wiškovský (1888-1964)

NÁVRŠÍ (HLUBOČEPY)

1939
Bromostříbrná fotografie na polomatném papíru, původní autorská zvětšenina na dopisnici Agfa, 9x13,9 cm. Verso tužkou přípis rukou dcery umělce: "originální fotografie mého otce Eugena Wiškovského / Eva Kafková - Wiškovská" a č. "13" v kroužku. Srov. sbírky Moravské galerie v Brně, inv. č. MG 12018.

Eugen Wiškovský - český fotograf, studoval na pražské filozofické fakultě a 1909-1910 na univerzitě v Ženevě, poté vyučoval na pražských reálkách a na kolínském gymnáziu. V Kolíně se začal v polovině 20. let pod vlivem přátelství se svým bývalým žákem J. Funkem vážněji zabývat fotografií. Po celý život zůstal fotoamatérem, spolupracoval s příslušníky pražské fotografické avantgardy. Řadil se k moderně orientovaným fotografům ovlivněným D. J. Růžičkou, odmítajícím veškeré zásahy do negativu. Na přelomu 20. a 30. let nápaditě zachycoval zdánlivě neestetické předměty (roury, turbíny..), ať už pomocí výřezu, hry světla a stínu či rytmického opakování. Rád ztvárňoval objekt jako zdání jiného předmětu. Ve funkcionalistickém duchu fotografoval počátkem 30. let kolínskou elektrárnu. 1937 se přesunul opět do Prahy, kde soustředil svou pozornost na krajinu tamního okolí s důrazem na struktury povrchu a světelné nálady. Na přelomu 30. a 40. let se začal věnovat více teorii, publikoval články ve FO, později i ČsF, Fotografii a Zpravodaji fotografů. Jako první se pokoušel odvodit zásady fotografické kompozice pomocí tvarové psychologie. Koncem 40. let se stáhl do ústraní, pokračoval však v práci na lehce archaických žánrových a meditativních snímcích pražských staveb a Starého židovského hřbitova.